Vzhůru k Otci

Inskriptio

(o každý tě prosím kříž –název v originálu)
³⁹³Otče, o každý tě prosím kříž,
který pro mne v lásce připravíš.
³⁹⁴Zbavuj mne nemocné vůle mojí,
ať vždy plním přání lásky tvojí
a Snoubenci se ve všem podobám,
v něm vždy své bohatství a štěstí mám.
³⁹⁵Ať cokoli tvá moudrost pro mne má,
vše pošli, a zvlášť umenšuj mé já.
Kéž Kristus žije, jedná ve mně sám,
pak v něm ti vždycky radost udělám.
³⁹⁶Ty nepošleš mi žádný kříž a žal,
aniž bys k snášení dost síly dal.
Pán Ježíš se mnou nese kříže mé,
a Matka bdí - tak ve třech vždycky jsme.
³⁹⁷Když chceš mne před utrpením chránit,
chci jen otcovské tvé přání splnit
a prosím tě: vzdal každou sílu zlou!
Ty sám jsi vždycky vůdčí hvězdou mou.
³⁹⁸Až dosud sám kormidlo jsem svíral,
na tebe tak často zapomínal.
Pak bezmocně se k tobě obracel,
když loďka neplula tak, jak jsem chtěl.
³⁹⁹Konečně se obrátit chci k tobě,
se Snoubencem hlásat naší době:
teď Otec kormidlo sám v ruce má,
i když je cíl a cesta neznámá.
⁴⁰⁰Chci se nechat tebou slepě vodit,
vždy jen tvoji svatou vůli zvolit.
Jdu s tebou také nocí, temnotou,
vždyť tvoje láska bdí vždy nade mnou.
Amen.

Úvaha k inskriptiu

⁴⁰¹Kdo cestou inskriptia svobodu
svou zbaví sebelásky okovů,
ten stojí nad vším, co svět nabízí,
v života bojích vždycky vítězí.
⁴⁰²S Nevěstou, o níž Velepíseň dí,
že vychovává šťastná láska ji,
pak zpívá: Když můj milý promlouvá,
jak v ohni vosk má duše roztává.
⁴⁰³Nechce už podle vlastních přání žít,
i v nejmenším má Milý normou být.
Jak měkký vosk, který vždy přijímá
tu podobu, jíž umělec mu dá.
⁴⁰⁴Bůh věčné lásky je tím Umělcem.
Je pastýřem, jenž v nehostinnou zem
jde hledat svoji ovci ztracenou,
až vrátí ji na pastvu bezpečnou.
⁴⁰⁵Je, jako matka, jež o dítě své
i v bouřlivých dnech s láskou pečuje,
a jako kvočna vždy pod křídla svá
ukrývá vyplašená kuřátka,
⁴⁰⁶je Králem, který mocným štítem svým
- i na bojišti hrůzou běsnícím -
nás v moudrosti a lásce obklopil,
aby náš mír ni mráček nezkalil.
⁴⁰⁷Je jako orel, jenž mláďata svá
na mocných křídlech k slunci pozvedá.
Je Otec, u něhož syn ztracený
má trůn a k hostině stůl prostřený.
⁴⁰⁸Co lásce brání, v nenávisti mít
a podle jeho vůle opustit
to snoubenka chce z celé duše své,
i když o vlastní krev a tělo jde.
⁴⁰⁹"Kdo přednost otci, matce, bratru dá,
kdo radši než mne ženu, děti má,
kdo nechce mi svůj život zasvětit,
ten nemůže mým učedníkem být.
⁴¹⁰Kdo nechce vděčně těžký kříž svůj vzít,
ten nemůže se také odvážit
říkat, že je můj věrný učedník,
a jméno křesťan nemůže pak mít."
⁴¹¹Pán, který neváhal vše za nás dát,
má také právo vše si od nás přát.
Chce celé srdce, celou mysl mít,
ne jenom poloviční oběť zřít.
⁴¹²Nic od Pána mne nesmí odpoutat.
Když přeje si, krev vlastní nechci znát,
jí zříct se, kdykoli On pokyne,
ať jakkoli se bouří city mé.
⁴¹³Chcem přece poklad skrytý v poli mít,
a ve spojení s Bohem lásky žít.
Před ním je vše, co jsme a vlastníme
jen prach, jenž v rukou v nic se rozpadne.
⁴¹⁴Jen On je perlou ceny nesmírné,
vznešenost každá před ním vybledne.
Kdo našel jej a učí se ho znát,
ten pro něho se vzdává všeho rád.
⁴¹⁵Kdo život svůj mu celý v oběť dá,
ten požehnání, štěstí poznává.
Kdo pro sebe si něco podrží,
tomu se potom dobře nedaří.
⁴¹⁶Bůh, který dává jen za všechno vše,
důrazně život z inskriptia chce.
Mocností světa se už nebojím,
co On má rád, chci celým bytím svým.
⁴¹⁷Dávám mu provždycky a svobodně
blanco plnou moc, v níž je štěstí mé.
Vše, co Bůh chce a řídí, dopouští,
ve světle víry je vždy nejlepší.
⁴¹⁸O tom mne často přesvědčila dost
má dlouholetá v žití zkušenost:
pokud jsem dětsky přenechal mu vše,
i když kolem mne bouře hnala se.
⁴¹⁹Kdo jako Ježíš v Otci doma je,
svým žitím inskriptio zvěstuje,
ten vždycky vyzařuje klid a mír,
i když se přes něj žene bouře vír.
⁴²⁰Ten vysoké se hoře podobá,
kde na úpatí vichr bouřívá,
však na vrcholu vždy klid panuje
a blažený mír kolem zvěstuje.
⁴²¹Zrak jeho víry za vším Boha zří,
hlas Otce v jeho uších jasně zní.
Vždy připraven je v dětském srdci svém
se přenechávat Bohu s jásotem.
⁴²²I když mu Otec bolest posílá,
s láskou ji pravé dítě objímá
a líbá ruku, která vládne vším,
v modlitbě spojuje se s Otcem svým.
⁴²³Nejedná jak pes, co ve vzteku svém
kouše i kámen, jímž byl vyrušen.
Za každým kamenem dlaň Otce zří,
jež k Domovu jej vlídně přiblíží.
⁴²⁴Job v utrpení závěr udělal:
"Pán dal mi statky, Pán je zase vzal!"
A ne, že od Boha svůj statek mám
a Boží dar mi sebral ďábel sám!